orienteering life universe and everything

Další ročník “asi nejtěžšího krosového závodu v Evropě” je za námi. Dosáhnul jsem svého cíle?
Letos se závodilo za naprosto optimálních podmínek. Žádný sníh, jen minimum zmrazků na cestě, teplota okolo nuly a nádherné slunečné počasí. Jak řekl na startu Ivo Doušek - “jsou perfektní podmínky, tak toho využijte a udělejte si osobáky”.

Jako vždy jsem se na začátku postavil moudře do první řady a nechal jsem si tak prvních pár stovek metrů všechny chodit po zádech. Ale trať se rychle láme do prvního brutálního stoupání do Soběšic a startovní pole se rychle trhá. Snažím se nepřepálit to, kopec je dlouhý a několikrát jsem tady už fatálně vytuhl. Naštěstí se mi jde celkem lehce. Karolína se dostává na mou úroveň. Nechci riskovat že by mi do kopce utekla a já ji musel nahoře dohánět a tak mírně zrychluji, celkem to jde. Držím se za Ondrou, jehož tempo je poměrně ostré, ale snesitelné.
Na kopci v Soběšicích na začátku nového vilového ghetta někomu už nezbyly peníze na septik. Dík příšernému smradu a lehkému kyslíkáči opět vychutnávám snídani - vynikající mozzarellu od Claudia.

Celou střední houpavou pasáž až k hájence u Jezírka běžím v pohodě s Ondrou. Těsně za námi je nějaká skupinka, ale snažím se neohlížet a držet si tempo. Pořadí je už víceméně stabilní, moc se už nepředbíhá.
Přichází dva závěrečné kopce. Ve stoupání k buku mi Ondra odskakuje. Pak rozhodující stoupání od buku do Útěchova. Podle mých mnohaletých zkušeností se právě tady, kus před polovinou určuje konečném pořadí. Ten, kdo tenhle kopec vyběhne už s největší pravděpodobností do cíle vydrží běžet stejným tempem. Snažím se co to dá, ale Polar ukazuje úplné maximum a Ondra se pořád vzdaluje. Přichází mírná krize, ale držím stabilní tempo a cítím, že to zvládnu.

Nahoře na kopci se proti mě řítí první závodník. Na startu jsem si říkal co je to za magora v krátkém rukávu a teď koukám - on je to Nick. Asi mu zapomněli říct, že je zima.
Posledních pár metrů a je tu otočka. Mírné překvapení - letos tady není občerstvovačka. Naštěstí se cítím poměrně dobře. Točím se domů a kontroluji situaci. Karolína běží se Zdenčou a vypadá to, že jí to dneska moc nesedlo. Mám náskok dobrých 300 metrů a cítím, že je rozhodnuto.

Z kopce natahuji krok a lehce utrhávám skupinku pronásledovatelů zmatených trochou klouzavého sněhu. Zdá se mi, že trochu stahuji Ondru - tak na 200 metrů. Zkouším využít rezervy a pustit to co to dá. Je mi jasné, že pokud ho nedoběhnu u hřiště tak už nemám šanci. U hřbitova se přibližuji už jen tak na 100 metrů, ale v hupech okolo Soběšic přichází tradiční krize a je mi jasné, že na Ondráše dneska nemám.

U vajíčkosmradu potřetí polykám mozzarellu. Začíná závěrečný seběh a Ondra neuvěřitelným způsobem odskakuje dopředu. Je rozhodnuto. V poklidu dobíhám do cíle.

Karolíně se letos nedařilo, dokonce ji porazilo několik žen. Já jsem dosáhnou jen o tři minuty lepšího času než loni, což vzhledem k optimálním podmínkám není nic moc, ale zase se mi běželo celkem dobře, celkově jsem se svým letošním výkonem spokojen.

Letos nebylo vyhlášení tak jako v posledních dvou letech v pivovaru na Mendláku, ale přímo na místě - bleskovou formou hned po doběhu. Nick tuším zaběhl traťový rekord, ale zřejmě nezvládnul v cíli zabrzdit a po anglicku zmizel, takže jsem zatleskali aspoň Zdenče jako nejlepší ženě. Ivo Doušek předal každému malou pozornost od sponzora - většinou príma ponožky Norwell a ještě před doběhem třicítkářů jsme se rozprchli domů.

Já jsem jako vždy po obědě upadnul do kómatu a probudil mě až hlad v šest večer. No a můžeme se těšit zas na další ročník.